středa 14. prosince 2011

Perníková chaloupka aneb Němcová to popletla

Bylo nebylo, za devatero jezery a sedmero moři, na úpatí jedné známé jihočeské hory (no spíš asi kopce), provedli jsme rekonstrukci známé pohádky. Jistě ji znáte - Jeníček  a Mařenka,  zlá babice a dědek, perníková chatka...


Sbírání dřeva na topení ve stanu.


A jasně se ukázalo, že paní Němcová to všechno popletla. Možná si vzpomenete na scénku, kdy zlý dědek honil obě děti po lese, protože ukously z jeho chalupy okap a pochutnaly si i na funglnové klice od dveří. A přiznejme si upřímně, to by naštvalo i vcelku hodné lidi.


Tak tedy je jasně prokázáno, že ona „žena, kterou děti potkaly, když běžely kolem pole lnu, a která jim ukázala cestu k domovu spolu se slibem, že dědka zdrží“, vůbec nebyla ženou! Navíc se to neodehrálo u pole lnu (len se dávno přestal pěstovat, protože řepka vynáší daleko víc.) No a hlavně neschopnost této osoby  porozumět dědkovu dotazu na děti, vůbec nepramenila z nějaké vychytralosti, ten člověk je jen a prostě lehce nedoslýchavý a rozumu také mnoho nepobral.


Takže si představte hluboký temný les, zleva přibíhá Jeníček a Mařenkou, brady ještě celé umazané od kradené čokolády a za nimi se ozývá praskání a láteření, jak je přes větve a kořeny pronásleduje spravedlivě rozhořčený majitel poškozené nemovitosti. Děti jsou přirozeně vyčurané jako mraky, a tak si jich muž sbírající klacíky, které hodlá odvézt na expedici No Frost, aby jimi zatopil svým dvěma kamarádům, dětí ani nevšimne a tu se na scénu vřítí dědek. A dědek otravuje a furt se na něco ptá. Ale já mám přece hlavu plnou kajaků a moře. Tak co mele o nějakých dětech? A právě tehdy se odehrál onen slavný dialog: 


Osobo, neviděla jste tudy jít děti?“
„Sbírám dřevo.“
„Osobo, já se vás ptám, jestli jste tudy viděla jít děti?“
„Až posbírám, odvezu dom a budu sekat.“
„Osobo, rozumějte pak, ptám se vás, jestli jste tudy viděla jít děti?“
„Až nasekáme, zabalíme, naložíme do kajaku a v zimě budeme v týpku topit.“  




Děti utekly, dědek za nimi a já můžu v klidu z lesa ukrást pytel klacků.

Inu, jak to dopadlo s dětmi a dědkem nevím, ale faktem je, že máme na cestu nasbírané bukové klacíky, které už jenom nasekám, aby se vešly do našeho topítka (předvedu v některém dalším vyprávění) a zabalím do pytle. A nutno podotknout, že začínám mít pocit, že všechna naše zimní opatření budou asi zbytečná. Průměrná teplota v místě, kam míříme, je v lednu kolem +3° C. Takže nám asi letos bude horko, ačkoli bychom měli být mnohem dále na sever, než loni!

pondělí 12. prosince 2011

A co tam vlastně budete jíst?

Jakmile jsme si na No Frost připravili stan (a spacák), s vědomím toho, že lodě nemůžeme mít lepší - po moři se bude totiž pohybovat delikátně složená skupina Charon-Triena-Charon, došlo na třetí nejdůležitější složku našeho případného úspěchu - jídlo.

Labužníci vyrážejí za měsíc na moře!

Ježdění s Radkem a Standou je v tomto ohledu poněkud monotónní. Pro člověka mých kuchařských dovedností to totiž znamená jen nosit jim dřevo, mlaskat a v pravidelných intervalech (=3x denně) hlasitě volat: "To je ňamka", či "Takovou dobrotu jsem v životě nejedl!" A to myslím opravdu vážně, ti dva jsou šílenci, kteří si na sněhu uprostřed pustiny klidně začnou vařit crème brûlée. Proto jsem se rozhodl, že výpravu trochu zpestřím a začal jsem hledat na našem trhu blafy, které přinesou naší výpravě trochu vzruchu, barevnosti a osvěžení.



Kapitola první: Konzervy bez konzervantů
V létě jsme s Pavlou na Islandu vyzkoušeli sušené hovězí Stroganoff - šlo o směs, která byla v nepromokavém a tepluodolném sáčku. Dovnitř se nalila horká voda, pak se sáček uzavřel, počkalo se deset minut a jídlo bylo na světě. Šlo to i jíst, jenom dvě porce, inzerované na obalu, byly trochu naddimenzované. Ovšem v balíčku se nacházely všechny tři složky jídla - příloha, maso i omáčka.

A protože rád zkouším nové věci, přišel mi vhod tip, který mi poslal můj dobrý otec - jakýsi český mořeplavec prý "jede" na jídlo od brněnské firmy Jídlo snadno (http://www.jidlo.snadno.eu/). Nelenil jsem, navštívil jejich web a objednal 3 druhy jídla (hovězí guláš, Krakonošova pochoutka a hovězí Stroganoff).


Nezatěžuj ženu, kupuj extra menu!

Balík, který mi v pátek dorazil byl skutečně veliký. Pro jistotu jsem vzal od každého jídla 3 kusy. Nevěřil jsem totiž tomu, že balíčky budou obsahovat skutečně dvě porce. Ale obsahují! Jde v podstatě o konzervy, které jsou ovšem namísto plechu igelitové. Uvnitř je asi 600g jídla, které stačí ohřát a doplnit přílohou. Z toho taky vyplývá, že pro seakajakáře jsou docela použitelné, ale tahat je na zádech bych nechtěl. Firma nabízí i nějaké outdoor menu, to jsem ale nezkusil.

Pojedeš na No Frost? Tak si tohle pěkně sníš až ti to poleze ušima!

No a jak to chutná? Kupodivu líp než to vypadá. Maso je opravdu maso a k němu je taková nějaká UH omáčka. S rýží se to pozřít dá a je to každopádně mnohem lepší, než instatní blafy od Vitany.


Sbíhají se vám sliny?


Závěrem tedy konstatuji, že na expedici budeme mít tři jídla z Brna a jeden balíček dostane táta, za chytrý tip!


Kapitola druhá: Peklo, peklo, peklíčko
Druhým logickým krokem po nasazení těžkých konzerv bylo ultralehké sušené maso. V nejmenovaném kulinářském měsíčníku jsme našli postup a bylo rozhodnuto, že se do toho pustíme, protože to vypadalo jako dobrá zábava. No, zábava asi hlavně pro mne. Odjel jsem si v klidu do práce a všechno nechal na Pavle, takže jsem k výsledku přišel jako slepý k houslím, i když vlastně netuším, jak k nim slepí chodí,

Know-how



Jak asi vidíte, postup není úplně jednoduchý. Pavla nechala maso před akcí zamrazit a tak se jí na požadované plátky krájelo po lehkém rozmrazení docela snadno. Pak jej naložila téměř do puntíku podle originální receptury a prvním kamenem ourazu se stalo až napichování na špejle. Je to práce titěrná a zdlouhavá. Ale pohled do rozpálené tlamy pekelné, ve které visí ti odsouzenci na smrt je krásný. Posuďte sami:

Takhle se to suší. Na alobal odkapává tuk a šťáva.

Maso si pak v troubě odpočine nějaké tři hodinky, aby se dopracovalo ke kýženému stavu. A pak nastane další problém, který jsem si už zažil na vlastní kůži. Je třeba jej opětovně z párátek stáhnout. Předpokládal jsem, že v Norsku nebudeme párátka využívat (na podpal by se možná hodily), a tak jsem silou převelikou jednotlivé kousíčky, které se kolem dřívka scvrkly, stahoval svými beznadějně zamaštěnými prsty.


Už je to uděláno, už je to hotovo!

A jak náš experiment dopadl? Vcelku obstojně. Máme teď v mrazáku připravených asi 350g sušeného masa (v lednici by to do ledna nevydrželo). Chutná skoro jako konkureční výrobek od Jerky, jen je to na můj vkus docela sladké. Ale nevadí, až budeme zmrzlí pádlovat v ledovém moři, nějakou tu sůl asi řešit nebudeme.

Krev, pot a slzy.
Jediným problémem je, že i nás při našem zpracování, vyšlo sušené hovězí pekelně draho. Po dlouhých výpočtech, zahrnujících vliv kurzových změn, inflaci a růst DPH v Austrálii jsme se dopočítali tragické ceny 1,- Kč za gram hotového masa, což se nebezpečně blíží ceně Jerkyho (kolem 1,50 Kč/gram.) Na druhou stranu, útěchou nám budiž, že víme přesně, co to jíme a je třeba taky podotknout, že použité maso bylo výtečné kvality a proto byla cena poněkud vysoká.



čtvrtek 8. prosince 2011

Příprava zimní expedice

Po loňské úspěšné expedici, o které píšu tady, je více než logické, že jsme se rozhodli jet dál na sever. O cíli cesty zatím nic psát nebudu (hlavně proto, že každý pořádný námořník je pověrčivý a o cíli mluví, až kdyžjej dosáhne), ale i přesto, jsem se rozhodl, zveřejnit pikanterní drobnosti, které se věhlasné značky No Frost týkají.

Švédský ostrov Saltö, dějiště výpravy No Frost I.

Tak tedy nejprve to nejdůležitější - i v roce 2012 zůstaneme v původním složení. Takže kromě mojí maličkosti pojede Radek Švehla - nedostižný kuchař, vařič svařáků, otužilec a hlavní alkoholik výpravy (na svém osobním erbu má vyrytý prázdný půlitr, kajakářské pádlo, celou svoji rodinku a heslo: "Jedno pivo ještě nikoho nezabilo!"). A třetím do počtu je otec jedné dcery a mnoha kajaků, šéf společnosti Triena Seakayaks, duše celé akce, Standa Klokočník.

Už z názvu je jasné, že výprava se nebude konat v parném létě někde na slunném jihu, ale máme namířeno do nehostinných pustin Skandinávie. Termín byl z důvodů ryze osobních zvolen na konec ledna 2012. A protože jsme hrdí kajakáři, nepouštíme se na cesty v obvyklých prošlapaných stopách. To znamená, že jedeme bez účasti sponzorů a jediný na koho kromě sebe spoléháme, jsou naše rodiny a kamarádi, kteří nám více či méně ochotně pomáhají se spoustou věcí. Tímto jim všem mnohokrát děkuji.

Vloni jsme na drsný sever pronikli v zimě poprvé a z těch pár dní jsme si dovezli spoustu užitečných informací, které letos chceme rozhodně zužitkovat. Jako příklad našich objevů uvádím:
  1. V noci bývá docela zima (netýká se Radka, který tvrdí, že zima je jen pocit.)
  2. Noci jsou dlouhé.
  3. Není nad dobré jídlo.
Proto jsme minulý týden uspořádali krátké dvouhodinové soustředění, kde jsme pečlivě probrali všechny aspekty naší cesty. A v rámci této přípravy proběhlo stavění nového stanu - je to týpko od Berghansů. Slibujeme si od něj, že budeme večery trávit důstojněji, v teple stanu a ne na veřejné toaletě, jako minule. Já jsem se navíc rozhodl, že neponechám nic náhodě a svůj spacák Rimo od Sira Josepha jsem nahradil výrazně komfortnějším Loopingem 900.


Radek s Pavlou se pokoušejí napnout a vztyčit vrchlík.
Vedle nich stojí Radkova chlouba - fungl nový stan.
 

Do stanu hodláme umístit Radkův neuvěřitelný skládací gril, na kterém budeme chystat chutnou krmi. Gril se pohodlně vejde do kapsy u bundy a jediné, co mu chybí, jsou delší nožičky, které jsem ovšem začal prodlužovat a do startu výpravy snad jeho úpravu zvládnu.


Magda a Standa nevěřícně hledí na vybavení,
které obstaral Radek (a jehož finální úprava zbyla na mně.)

Dalším bodem byla distribuce mapy 1:50 000, kterou jsem objednal na Standův popud kdesi v Německu a ihned po jejím obdržení nám ji Honza naskenoval. Takže v tuto chvíli už má každý účastník dva zalaminované listy formátu A4 oboustranně potištěné souostrovím, do kterého v zimě snad dojedeme.

Jednou z vyfikundací, které jsme ve stanu zkoušeli,  je nádoba na oheň, zakoupená v obchodním řetězci Ikea pod potupným názvem pixla na příbory a pařáček na knedlíky. Ovšem v našem výzkumně vývojovém centru právě vyrábíme nerezové skládací nožičky, které rázem posunou tento výrobek do kategorie outdoor hi-tech.


Pohoda ve stanu.

V tomto duchu se tedy nesou naše přípravy - k tomu (alespoň pokud se nepletu) chystá každý účastník překvapení pro ty druhé (loni Radek dodal skleničky na whisky s vypískovaným logem výpravy.) A já budu o dalším postupu průběžně informovat, protože se pořád něco děje.

Už se kouří z komína!

neděle 27. listopadu 2011

Ranně zimní maraton

Protože se termín druhého ročníku expedice No Frost ("Zima je jen pocit") nezadržitelně blíží, bylo rozhodnuto, že vyzkoušíme, co jsme se od loňska naučili. A proto jsme dlouho čekali, až bude stát počasí za starou belu a v sobotu 26.11.11 spolu s Honzou vyrazili na Lipno.

Kompletní výprava - Charon, Triena, Honza a já

A vyšlo nám to báječně! Lodě jsme skládali z auta při teplotě kolem 5°C, kolem mlha - nebo mračno (kdo to má poznat) a když jsme na Radslavi míjeli jediného rybáře na Lipně, pokřikoval na nás oplzlé poznámky o tom, co všechno nám zmrzne. Ale kajakování v zimě má hodně do sebe - my jsme opáčili co všechno nechytí a jeli směle dál, vpřed, do bílého nebezpečí.

Podzim už asi končí

Za Vltavicí jsme odbočili doleva a poobědvali. Podával se horký čaj a k němu nepřekonatelná gulášová polévka nadívaná čtyřmi kusy dietního párku (děkujeme Helence!). Po krátké pauze nastupujeme do lodí a jede se dál, kolem opuštěných Hruštic a ztichlých Lojzovek, za blouznění o termálních koupelích.

Pohoda za Vltavicí

Za Frymburkem naše srdce poskočila! Ano, na loukách kolem Výtoně (Zátoně? Já si to furt pletu...) je sníh! To se to pak jede, když člověk ví, že někde kolem bude v noci spát (stan zůstal doma.) Pak přišla Honzova vysněná chvíle - poprvé v životě dojel až ke krásce ve vodě, která mě poprvé vystrašila letos na jaře. To bylo líbání a objímání!

Honza a jeho kráska

Ale to už jsme vjížděli do poslední části Lipna u Lipna. K hrázi to jelo jak z kopce. Rozfoukal se totiž slušný vítr, ovšem, když ho máte v zádech, tak si toho tolik nevšimnete. Zato když jsme u hráze spořádali řízky od Pavly (taktéž děkujeme) a otočili se zpátky, trochu nás přešel úsměv.

Brrr.

Začínala padat tma a ty čtyři kilometry proti větru a padající mlze stály za to. Naštěstí před Frymburkem se vítr uklidnil a tak jsme se rozhodli, že přenocujeme naproti Lojzovkám, což se nám po dvaceti minutách, za úplné tmy podařilo.

Honza přijíždí do vyhlédnuté zátoky.

Roztopili jsme si oheň, udělali kuřecí maso s omáčkou a rýží a pak zkoušeli, o kolik stoupne teploty vody v Lipně, když do něj naházíme rozpálené kameny od ohniště. Nezvedla se ani o fous a tak jsme zklamaně zalezli do nových, teplých (!!!) spacáků a spali až do rána.

Lávové kameny - model Lipno 11

Sluníčko se začalo o něco snažit kolem sedmé, ale nad obzor se vyhouplo až v 08:01. Nečekali jsme a vylezli z pelechů taky. Posnídali jsme kajakářské piškoty a vyrazili proti sílícímu větru. Odhaduju, že kolem Vltavice to mohlo mít až 15 m/s a na zbrusu novém Charonovi jsem udělal při surfování nový osobák: 14,7 km/h!

Vlny a vítr - to je přesně to, co potřebuju ke štěstí já i Charon!

Seznali jsme, že vybavení je až na malé drobnosti v dobré kondici a rozhodli se, že vše ukončíme zavčasu. Proto jsme po poledni přistáli u Černé po 42,4 kilometrech, naprosto spokojení s průběhem letošního asi už posledního maratónu.

Kompletní fotogalerie: 
https://picasaweb.google.com/100885683674583509191/LipenskyMaraton

pondělí 14. listopadu 2011

Stavba překližkového kajaku - díl 7 - předpokládaný zápis

Je právě pondělí 14.11.11 - 19:04:12 SEČ a máme po akci. Předpokládám, že epoxid do zítra ztuhne a já budu moci tento zápis zveřejnit.

Dnes jsme tým posilnili o jednoho člena - s laminováním se uvolil nám pomoct Zdenda a ukázalo se, že jeho pomoc byla neocenitelná. Ve dvou bychom totiž celý kajak asi nestihli. Kdoví.


Zleva Zdenda a Honza nad hotovým dílem

Sraz byl těsně po západu slunce, to aby nám sluneční paprsky neurychlovaly proces tvrdnutí, chacha. (Máme okna na sever.) Pak jsme očistili pečlivě obroušený trup a nastříhali strhávačku i tkaninu. Poté jsme poprvé ocenili Zdendovu přítomnost - u váhy nastala mela a málem jsme zapomněli odečíst hmotnost kelímků, do kterých jsme lili epoxid. Vše zachráněno a tak jsme mílovými kroky postupovali vpřed. Namazali jsme se - totiž namazali trup a začali pokládat tkaninu. A ve chvíli, kdy jsme zjistili, že jsme si jí nepoložili na to správné místo a do přídě jí máme málo, zabouchala na okno dílny budoucí majitelka lodě Markétka.

Jejdamánku! Rychle jsme tkaninu stáhli a posunuli o čtvrt metru dopředu. Než Honza stačil otevřít dveře, vypadalo všechno jak má a my jsme s klidným svědomím mohli převzít dárek - poprosil jsem totiž naší investorku, aby nám přivezla limču. Pojala to velkoryse a pokud nám nepůjde stavba lodě dobře, můžeme si otevřít osvěžovnu. Máme asi 50hl různých druhů limonád a tři koblihy navrch.


To se to pije, když Markétka nosí...
(To se nám to hoduje, když lidi půjčujou, že Švejku!)

Kdy Markéta odešla netuším - ponořil jsem se až po uši do sycení tkaniny pryskyřicí a pokud se nepletu, Honza i Zdenda dopadli stejně. A kupodivu skončili jsme v plánovaném čase - přesně hodinu po namíchání první poloviny směsi jsme končili. Pravda, na některých místech nás strhávačka trochu potrápila, ale pokud vyjde předpoklad zmíněný na začátku článku a nám zítra lepidlo zatvrdne, máme dno lodě hotové! Úplně nakonec jsme opět v dílně poklidili a tak se nám:
    a) Bude lehce vracet k rozdělané práci, hned jak odjedeme dlouho očekávanou jízdu Praha - Mělník
    b) Jistě dostane pochvaly od táty, který bedlivě přes internet sleduje, jestli mu nesviníme na ponk, který nám půjčil. No, snažíme se tatí!


Tak co, je to uklizené?

A tak děkujeme - Zdendovi za pomoc, Markétce za limči a tátovi za ponk a podporu.
Honza a Pinďa

Je úterý 15.11.11 - 08:13:35 SEČ a lepidlo ZATVRDLO!!!!!!

neděle 13. listopadu 2011

Stavba překližkového kajaku - díl 6 - Týden katastrof

Poté, kdy jsme pod vedením zkušeného laminéra odlaminovali palubu jakoby nic, měli jsme pocit, že "svět patří nám" a další stavbu lodě už nemůže ohrozit naprosto nic. A to je přesně ten moment, kdy musí zasáhnout Osud, nebo kdoví kdo, či kdovíco. Přišel černý týden a rozhodně to stálo za to.

Pondělí (7.11.11)
Protože jsem nejel jako obvykle do Kájova na poradu (po které se obvykle posunu na Lipno), dohodli jsme s Honzou, že budeme filetovat dno. Naprosto v klidu jsme zavěsili polotovar paluby ke stropu dílny na trubky topení a chystali se do díla.

Zhruba takhle vypadala situace v pondělí 
(foto je z neděle, jediný viditelný rozdíl je, že z lodi netrčí milión drátků)

S mícháním epoxidu už moc neválčíme, tak jsme rutinně připravili tužidlo, pryskyřici, bavlněná vlákna, misky, váhu a KLACÍČEK na zamíchání směsi. Jistě všichni pochopí, že takový KLACÍČEK je věc dosti drahá a její obstarání věc složitá. Proto jsem sáhl do našeho second handu a vytáhl dřívko již použité s tím, že jej na epesní modelářské brusce očistím. Šlo o drobnost, proto jsem tomu nevěnoval mnoho pozornosti. A v tu ránu se to stalo.

Dřívko zmizelo ve škvíře mezi stolem a brusným kotoučem a necelou půlvteřinu po něm, zmizel tamtéž můj ukazovák pravé ruky. I když jsem ruku vytáhl bleskurychle (takovou reakci bych u sebe nečekal), stalo se, co se stát muselo a manikůru na tomhle prstu nebudu asi nějakou dobu potřebovat. Mám nehet obroušen vcelku do zásoby.

Naštěstí Honza (čerstvý absolvent záchranářského kurzu ZDrSEM) reagoval pohotově - když se mu podařilo vyrvat mi prst z pusy (kde jsem jej hojil), použil autolékárnu a i přes ztrátu asi 3,2 cl krve jsme mohli pokračovat a dílo dokončit.

Úterý (8.11.11)
Konala se předchozího dne odložená porada - protáhla se tak do noci, že nebylo Lipno ani nic. Tedy vcelku ztracený den. Na druhou stranu - nikdo si neublížil.

Středa (9.11.11)
Celý den jsem s poničeným prstem asistoval při stavbě dětského hřiště v Dubném. To mě natolik odrovnalo, že jsem další katastrofu odložil o jeden den. A stála za to.


Detail přídě - vypadá trochu ulepeně, což?

Čtvrtek (10.11.11)
Během polední pauzy jsem totiž zaběhl k lodi, s tím, že vytahám poslední drátky, které hyzdily do té doby trup, abychom mohli o víkendu laminovat. Hm. Vytáhl jsem asi tak 5 drátků a byl jsem právě u zádi, když tu náhle se příď smekla (neměli jsme ji nijak přikotvenou ke stolu), a loď dostatečně rychle, abych ji nestihl chytit, ale dostatečně pomalu na to, abych si ten pád opravdu užil, spadla na zem. Byla v tu chvíli zatížená všemi žebry z dřevotřísky, takže se po dopadu ozval příšerný zvuk lámané překližky a bylo to.

Utrhl se bok ode dna. Takže namísto 30 minut jsem pak hodinu zachraňoval co se dalo a Honzovi jsem zničeně volal, že bych už asi k téhle lodi neměl být pouštěn, že nadělám víc škody, než užitku. Naštěstí zareagoval podobně jako táta, který se po vyslechnutí mých nehod zasmál, a řekl: "Vítej v klubu >Kdo nic nedělá nic nezkazí<". Mám pocit, že ho moje neúspěchy potěšily víc, než kdybych mu prostě zavolal, že máme hotové dno. Co s tím světem je?

Pátek (11.11.11)
Od magického data jsem očekával, že nás zbaví všeho zlého a to se celkem vyplnilo. Až na drobnou příhodu s brusným papírem. Pokud ho zakládáte do vibrační brusky a očekáváte, že vzniklý prach odsajete vysavačem na brusku připojeným, je experimentálně ověřeno (na vyžádání zašlu svůj a Honzův obraz plic), že je potřeba šmirglpapír perforovat, nejlépe v místech, kde má bruska odsávací otvory. Sebelepší vysavač skrz papír neodsává! Ovšem to byla už jen poslední dohra před závěrečným víkendovým finišem.

Sobota (12.11.11)
V sobotu jsme zalepili poslední nerovnosti - po filetování (vyplnění mezer mezi jednotlivými překližkovými díly lepidlem), jsou místa, která je potřeba zaplnit a přebrousit. A vše bylo připraveno na velké předfinále.


Loď si hoví jako neviňátko pod oranžovou palubou
Co nás ale stála tenhle týden sil a krve, darmo mluvit.


Neděle (13.11.11)   
V rámci tohoto předfinále jsme v neděli po prvním eskimování s Grónským klubem, po jedné multicache a po Martinských hodech ve Zlaté Koruně (padla do nás jedna porce králíka, čtvrtka husy a celá kachna) jsme dobrousili poslední kousky a pak udělali veliký úklid. Vyklepali jsme dokonce i palubu pokojně si klimbající u stropu, vyšmejdili všechny kouty (našli jsme mumifikovaného tesaříka) a loď řádně připevnili. Vše je nachystané na laminování, do kterého se možná pustíme už zítra. Kéž nám nový týden přinese více úspěchů, budeme je potřebovat.


Poslední nedělní panorama
Nedivte se, že není kompletní - je to z ruky iPphonem... 
Což mi připomíná, vymyslí někdo taky iKajak?

sobota 5. listopadu 2011

Stavba překližkového kajaku - díl 5 - k podzimu patří dýně a každá pořádná dýně je oranžová

Po dlouhé (asi 6 měsíční) pauze jsme oprášili The Slutty Pumpkin. Takže po první sérii grónských pádel (cca. 10 ks) jsme uklidili na mrť dílnu, všechny kouty vysmýčili a popotáhli kozy s lodí doprostřed místnosti. Pak jsme se pořádně zamyslili a nakonec došli k závěru, že sami to dohromady nedáme a tak jsem již podruhé přivolal Vojtu Komárka, laminéra par excellance!

Tentokrát ovšem Vojta nepřijel naprázdno - měl sebou montérky a dali jsme se do laminování paluby. Nejdřív jsme asi hodinu řešili detaily týkající se toho, jak máme postupovat dál a pak jsme přešli k laminaci paluby. Akce  začala přípravou štětců (Honza jim dlátem ostříhal ofinu), pak jsme si nastříhali (novými Solingen nůžkami co stály přes litr) tkaninu (kterou jsme srolovali tak, aby šla roztáčet od středu lodě k přídi a zádi) a nakonec nastříhali i naší krásnou oranžovou odrhávačku (takovej lepší šusťák.)


Příprava štětce

Pak jsme díky speciální laminérské formuli umíchali naprosto přesně polovinu dávky epoxydu, tu Honza rozlil po lodi a už jsme s Vojtou mazali a mazali. Když byla paluba celá rovnoměrně pokrytá, položili jsme tkaninu. Tady začaly trošinku složitější postupy - šlo o to, tkaninu pěkně natáhnout, aby na ní nebyly varhánky a současně, aby nebyla moc natažená. Díky Vojtovu "klíííd" se to nakonec podařilo a opět přišel ke slovu Honza-míchač. Domíchal druhou polovinu dávky a štětcem jsme jí zase rozvrstvili po lodi.


Položená tkanina

Za normálních okolností bychom v tomto bodě končili. Ale vzhledem k tomu, že jsme měli po ruce odborníka, došlo na vyšší dívčí. Tedy alespoň z našeho pohledu. Vojta vytáhl z tobolky speciální "japonskou špachli Storch" a začal pryskyřici z tkaniny stírat. Takže vypadala asi tak nějak, jako na dalším obrázku.

Detail nasycené tkaniny

A úplně na závěr jsme to celé zakryli tou příšerně oranžovou strhávačkou. Vše ukončil koncert štětců, kdy Honza s Vojtou vtlačovali strhávačku na tkaninu. A po necelých dvou hodinách bylo hotovo. Následovalo ještě pár instrukcí ohledně toho, kdy přesně máme strhávačku strhnout, pak jsme ještě pověsili na zeď naši novou brusku Einhel a bylo. Ve Vojtově podání to vypadalo jako ta nejprostší věc na celém světě. Jsem zvědav, jak se nám povede, až budeme sami (doma.)


Pokládání strhávačky
Nalevo Vojta Komárek, napravo Honza




A na závěr ještě ukázka toho, co člověku pod vlivem chemikálií a pryskyřic přijde vtipné:

   Policajt zastaví řidiče: "Dobrý den pane, nesvítí Vám pravý heligón." 
   "Snad halogen, ne?"
   "Aaaa, tak pán je ješte i suterén?"
   "Myslíte suverén, ne?"
   "No tak pozor, příteli, používat cizí termity je občas rizoto, víte?"

pátek 21. října 2011

Eskimování

Díky velkorysosti a laskavosti obecního úřadu v Boršově nad Vltavou, obdržel GK kopii klíče od brány na přístupové cestě k jezu. Tím se rapidně zvýšily naše možnosti jak eskimovat, protože už konečně nemusíme tahat lodě a vybavení ten kilometr k vodě. Teď nádobíčko jednoduše nalupeme do auta a během 2 minut už skáčeme na lodě.


Chest Scull v poněkud lapavém provedení.

Abychom tuhle vymoženost trochu užili, vyrazili jsme na jez s tím, že pocvičíme první desítku z oficiálního seznamu všech 38 druhů zvednutí. A ukázalo se, že máme na čem pracovat. A opět platí, že dohromady bychom byli skvělý kajakář - Pavla nemá konkurenci v Side Scullu, Honza je už proslavený svým Spinn Rollem (tzn. pádlo je přidržováno vzadu k páteři). No a mně se docela povidly eskimáci bouřkoví.


Počasí vyšlo jako ostatně skoro vždycky.

Takže pobyt u řeky je bezva a schází jen to, aby se k nám přidal někdo další. Což ale vzhledem k nastávající zimě, můžeme jen těžko očekávat.

Protože se tentokrát Pavla chopila kamery, přináším dva poslední výtvory filmového studia Švagři v triku. Nejprve excelentní a libové předvedení našeho umu:



A pak ještě syrový dokument o tom, jak vše bylo doopravdy...

´
Kdyby se vám zdála videa malá, otevřete si je na adrese: 
a

sobota 15. října 2011

A pak přišly mrazy

Podzim, máme tady podzim! Pche. Ve čtvrtek jsem odmítl Brčkovo pozvání na oslavu třicetin (ještě jednou všechno nejlepší!) někam do hospody s tím, že "na Lipně nám bude líp!" Na poslední chvilku se přihlásil ještě Zdenda, který si poslední hodiny před odjezdem zpříjemnil nákupem teplého oblečení a je ve svém Tedíkovi neskutečně unisexy.

Zdenda ve svém Tedy úboru

Celá výprava nejprve vyrazila do přísně utajovaného prostoru. Na souřadnicích 48°42,424' a 14° 03,170' jsem svým pobratimům ukázal zbytky Grónské země, objevené před pěti dny. Je to smutný pohled, celá ta nádhera ozdobená drahokamy šumavských slepenců, samorosty křivolakých tvarů a mnohými - lidem dosud zcela neznámými živočichy, se pomalu a jistě potápí (nebo rozpouští.) Nikdo, ani Greenpeace s tím nic nedělá a asi ani dělat nehodlá. Tak jsme k té krasavici naposledy přivoněli a na zadoboční vítr (foukalo netradičně od severovýchodu) pluli dál.


Potápějící se Grónská zem

Zde si nemohu odpustit malou vsuvku - díky silnému větru byla hladina jezera dost napěněná. Podle některých poblouznilců je to důsledek toho, že voda je hodně měkká, po létě jsou v ní nashromážděné zetlelé mikroorganismy a navíc je plná fosfátů. Ale všichni zasvěcenci ví, že to je jinak! Někteří z nás totiž mají na každém boku lodě dvě trisky (!) a vypouštíme do vody neznámé chemikálie. Více o této syrové skutečnosti najdete ve článku, který by rozhodně neměl ujít vaší pozornosti: "Velké nebezpečí ve vodě!"


Těsně před tím, než jsme vjeli do užší části jezera u Hruštic jsme naposledy nahřáli své staré (jak kdo) kosti v paprscích zapadajícího slunce a v té nádheře nám konečně došlo, jak jsme vybaveni na celonoční jízdu, která musí skončit do půlnoci (jak pravil Brčko). Dohromady jsme byli schopni sestavit perfektně připraveného, vybaveného a krásného kajakáře, ale jako jednotlivci jsme byli na zabití. Někomu scházela čepice a boty (ale měl krásnou novou bundu od kamarádů), někdo neměl rukavice (ale měl nátepníky a teplou kapucu) a další pro změnu vezl bezpečnostní vybavení, aniž vůbec tušil, k čemu je a jak se používá (ovšem, provaz se vždycky hodí.) Protože ale nejsme žádní srabi, byla ztrestána mikroplacatka rumu a rozhodnuto o pokračování v plavbě do temných neznámých vod, vstříc dobrodružstvím a nebezpečenstvím.


Poslední chvilky v teple

Po cestě jsme u Lojzovek bez pomoci GPS, jen díky mé skvělé paměti, kešku "Neviditelný les" (zdravíme Žandulu) a pak se nořili hlouběji a hlouběji do noci. U Frymburka vyšel měsíc a zatímco se obloha plnila spoustou hvězd, naše žaludky začaly zpívat Blues o nesnědené večeři. S ohledem na okolnosti jsme tedy zvolili otočný bodem Bronzovou krásku a u jejích nohou povečeřeli několik chlebů, jablek, banánů a trochu toho čaje. Zdenda u této příležitosti začal pochybovat o bezkonkurenčnosti tatranek a hlásal pomýlené názory "že je to přece úplně jedno, jestli jí horalku, nebo tatranku."  Grónským pádlem jsem mu citlivě vysvětlil v čem se mýlí a jelo se zpátky.


The Moon

Kousek za Frymburkem jsme byli svědky unikátního jevu - Zdendovo hladinového bezvětří. O tom, že všem solidně hrabalo, svědčí i úvahy o tom, že když nejsou mraky, je bezmračno. A když není mlha, není bezmlžno, ale prostě je vidět. Chm. Ne nadarmo jsem ostatním vysvětloval, že jsem intelektuální démant uprostřed jejich natvrdlé hlušiny, ale marné volání! Jedinou odpovědí mi bylo: "nekecej a pádluj, pitomče."


Zmrzlé auto, zmrzlý Brčko a Zdenda, který se právě přilepil k hágusu.

To už jsme ale jako ony pověstné žáby podstoupili podstatné, ale pomalé podchlazování. Teplota stále klesala a když jsme nakonec šťastně přistáli, zjistili jsme, že jsou asi dva stupně pod nulou a auto je pokryté námrazou. A ukázala se opět stará pravda - jděte nám k šípku s romantickou dovolenou pod  horkým letním sluncem - zima je zima! A ke kajaku tak nějak patří. Mou osobní odměnou byl pohled, který se mi naskytl poprvé v životě - Brčko se klepal zimou! Neuvěřitelné se stalo skutkem a já su tak ščasné! Už se zase těším, až vyrazíme do chladu.

pondělí 10. října 2011

Večírek pro fajnšmekry

Kdo se dneska ráčil podívat na synkopickou mapu, tomu muselo být jasné, že se venku něco chystá. Přechod teplé fronty zařídil nádherné poježdění, tedy alespoň pro mě. Na první pohled bylo hnusně, pršelo a zima, ale sotva jsem na Windy Pointu v Černé shodil loď z auta, mraky se zvedly a tak se mi povedlo vyrazit za sucha.

Račínská zátoka před přídí 

Namířil jsem si to do kolem Ovčárny na Račínskou zátoku. Náhle se zvedl vítr a tak jsem jel pěkně proti vlnám. Testoval jsem z určitého důvodu Honzovo grónské pádlo (díky!) a jelo se mi výborně. U pravého břehu vítr lehnul, což nepotěšilo, ale pro změnu jsem objevil novou zemi. Nebo alespoň ostrov. Podle GPS má rozměry tak 60 x 60m, je plný pařezů a kamení a smrdí jako potkan. Vystoupit se mi na tenhle kus utržené rašeliny nechtělo, přesto jsem jej prohlásil za výsostné území Grónského klubu. Takže je náš. Tedy než se potopí.

Země Grónského klubu

Přejezd k Hrušticům byl poněkud nudný, vítr téměř nefoukal a ty zbytky se převalovaly zleva zprava. Jízda v olejnaté šedavé hmotě člověka netěší a tak mi zbývala jen radost z tatranky, kterou jsem si schovával k otočné pravobočné bóji.

Otočka u Hruštic

Cesta zpátky k přívozu se nesla v duchu padajícího soumraku. Začínal jsem si říkat, že jsem se asi nějak upočítal a že to do tmy k jachtklubu nestihnu. A taky že ne! U Grónské země už se smrklo a hlavně přišel zase vítr. Tentokrát zesílil opravdu dost (15 m/s?) a tak jsem po vlnách surfoval až k Radslavi. Dal jsem maximální rychlost 12,5 km/h, což mi přijde slušné, na to že jsem tou dobou už jel skoro potmě.

Grónská zem ještě jednou

Ovšem přiblížení se ke břehu byla docela chyba - hukot větru ve větvích stromů, vlny a tma - to všechno vyvolávalo atmosféru jak z románů Daphne du Maurier. Takže jsem byl rád, když jsem kolem sedmé s mohutnou vlnou vyjel přes pláž skoro až do auta. V mokrých hadrech jsem lupnul loď na auto a odfičel domů, na pečené koleno a doufal, že ještě pár podobných večerů letos dám.

Dojezd podle světel jachtklubu

pátek 7. října 2011

Kurz SRC - vysílačka pro seakayakáře

A je to tady - grónská akademie vyhlásila pořádání kurzu spojeného se získáním licence (tedy pokud projdete testem) pro ovládání VHF vysílačky.

Licence je britská a je podle mého nejlepšího vědomí a svědomí jediná alespoň trochu platná. Potíž s přenosnými vysílačkami, tedy s těmi, které používáme, či měli bychom používat, je že jsou poměrně nové a evropští zákonodárci mají jiné starosti, než zachraňovat životy potrhlých kajakářů. K licenci se dá (zdarma) získat i „techničák“ na vysílačku, oficiálně je platný pouze v britských vodách. Jenže lepší papír k sehnání není, takže si myslím, že je to řešení dobré. Brzy vyjde na www.seakayaker.cz článek, ale tohle shrnutí by Vám k rozhodnutí, zda se účastnit mohlo stačit. Podle mě se s tím dá jezdit téměř všude, kromě ČR, tedy já to tak dělám.

Informace ke kurzu:

Termín: sobota 3.12.2011 v Českách Budějovicích (prostory upřesním, asi to bude v Akademii věd)
Cena: dostali jsme 500,- slevu, takže je to 2.490 Kč/os, plus poplatek RYA 900,- Kč/os
Nutné znalosti:
·         angličina – čím víc umíte, tím líp. Ale na druhou stranu test bude v češtině a na moři se v nejhorším dovoláte pomoci jen mačkáním tlačítek na vysílačce. Takže vám stačí i omezená znalost.
·         spellování a základní výrazy – na vyžádání zašlu mailem
·         anglické číslovky, bylo by fajn, kdybyste uměli počítat do stovky (abyste mj. mohli ohlásit svou polohu, číslo lodě atd.)
·         připravte se každý jméno své lodě a naučte se ho spelovat nazpaměť, ať si ho nevymýšlíte v průběhu kurzu
Vybavení: sebou si vemte tužku a papír, skripta dostanete na místě a těm, kdo se přihlásí pošlu něco mailem předem.

Dejte mi prosím vědět, zda se chcete účastnit. A pozor, kurz je jen pro 10 lidí, tak moc neváhejte!! Opět bude rozhodovat pořadí přihlášek, jak mi dojdou do mailu. Pokud víte o někom dalším, kdo by mohl mít zájem, pošlete mu informaci.

středa 5. října 2011

Zase na Lipně

Po relativně dlouhé odmlce jsme zase po čase vyrazili na Lipno. Podle předpovědi se začíná babí léto kazit, tak jsme chtěli využít, co se dá. S Honzou jsme se srazili v jednu v klubovně, naložili lodě a před druhou jsme sjížděli k jezeru.

"Tybrďo! To to funí!" byla moje první reakce, když jsem zahlédl ze silnice vodní hladinu plnou hřebenů. "A já starej pablb jsem si nevzal bundu," bylo další, co mě napadlo v Černé. Naštěstí jsem si na konec dne přichystal tuilik, tak jsem mohl vyrazit v něm.

Na pláži stálo jediné auto, patřící bratranci Pavlovi, který už se po vodě proháněl na prkně. Radostně se k nám přihrnul s tím, že jsme fakt klikaři, protože o tom větru, který neočekávaně začal foukat "ví jenom ti, kdo mají informace." Což on splňuje měrou vrchovatou, anžto řediteluje budějcké pobočce ČHMÚ.

Greenland a vítr

Při balení jsem objevil další zapomenutou věc - ačkoli jsem si nabil foťák, zapoměl jsem si do něj vložit paměťovou kartu... Proto připojuji fotky z mobilu. Tím ovšem byla smůla vyčerpaná a nastaly už jen věci radostné a pozitivní!

Vypluli jsme do silného (~12 m/s) protivětru (jak jinak, že?) a užívali si jízdu ve vlnách. Já jel na Greenlandu, takže kontakt s vodou byl skutečně blízký. Slunce pálilo, obloha modrá, do toho vítr a vlny, v ruce grónské pádlo... Zná někdo něco lepšího?

Dojeli jsme z Černé do Vltavice a pak po větru a po vlnách jeli dlouhým surfem, kdy nám to opravdu utíkalo (max. rychlost 11,7 km/h) až na konec Lukavické zátoky. Je to místo neokoukané, já sám jsem tu byl asi jen dvakrát (lovil jsem zde kdysi kešku). Připadal jsem si jak někde v Kanadě, s tím zlatým světlem na stromech.

Po krátké pauze (jabko, hruška a polomáčenky - vše rovným dílem) otočka a mažeme zpátky. Vítr trochu polevil, jízda do Vltavice šla jako po másle. Ale na půli cesty mezi Vltavicí a Radslaví (proč se to nepíše Raclav?) se dostavila únava. Což pro nás není žádný problém.


Honza hledá svačinu.

Utáhl jsem pevně kapucu na tuiliku a začal eskimovat. Vlny to nijak zvlášť nekomplikovaly, ale užíval jsem si to. Po chvilce se přidal i Honza a pak jsme konečně udělali dlouho odkládaný krok - začali jsme cvičit záchrany.

Jo, výmluv si člověk vždycky najde dost - voda je studená, nechci doma sušit hadry, už je pozdě atd. atd. Ale my se do toho pustili. Nejdřív proběhlo nakrysení. Oba úplně snadno. Pak přišlo na řadu nalezení do lodi. Honza poprvé prolomil prokletí a nalezl do Trieny. Mě se s Greenlandem moc nedařilo - vzhledem ke své hmotnosti jsem jej zanořil tak, že mi teklo do kokpitu, takže jsem tento cvik nedokončil.

Nakonec jsme nacvičovali asistovanou záchranu. Srovnat si lodě vedle sebe, ve vlnách a větru, s druhým kajakářem nalepeným na přídi vlastního kajaku není úplně jednoduché, ale zvládli jsme to oba a máme z toho radost. Jo, člověku je FAKT zima, když tam tak bezmocně visí na cizí lodi, ale jinak se to nenaučíme.

To je krása!

Takže jsme k autu dojeli v povznesené náladě. Víme přesně, co bude teď naší hlavní zábavou. A hlavně už žádné výmluvy!!

neděle 14. srpna 2011

Štrekař

Pro ty, kdo neviděli mé neslýchané a neviděné video připojuji tento unikátní historický dokument o tom, jak se ze mně asi nestane štrekař.

Vše se odehrálo 14.8.2011 u Černé v Pošumaví, za asistence majitele lodě Pavla. Natáčela a fotografovala Pavla a všemu se vcelku od srdce zasmáli Honza s Helenkou.


Frajírek si myslí, že bude jezdit v triku. A k tomu v suchém. Chacha.

Loďka je to báječná - váží jen 12 kg, čili by se skvěle hodila k nakládání na auto při mých osamělých pondělních jízdách, ale veškeré výhody (pro mně) ztrácí ve chvíli, kdy se položí na vodu a mám si do ní sednout.

Má milá sestra tento obrázek okomentovala:
"Brácha, vypadáš jak Halina Pawlovská v minišatech."



Jet se na tom prakticky nedá, eskimovat také ne. (Navíc to ani pořádně neplave).

Fakt to neplave!

Na druhou stranu, je to zážitek, připadal jsem si asi jako dítě, které po dvou letech jízdy na tříkolce někdo posadil na jednokolku, strčil do něj a řekl: "Jeď!"


video
Ještě krátké video

Nicméně Pavlovi za skvělý zážitek moc děkuju!