Kdo se dneska ráčil podívat na synkopickou mapu, tomu muselo být jasné, že se venku něco chystá. Přechod teplé fronty zařídil nádherné poježdění, tedy alespoň pro mě. Na první pohled bylo hnusně, pršelo a zima, ale sotva jsem na Windy Pointu v Černé shodil loď z auta, mraky se zvedly a tak se mi povedlo vyrazit za sucha.
 |
| Račínská zátoka před přídí |
Namířil jsem si to do kolem Ovčárny na Račínskou zátoku. Náhle se zvedl vítr a tak jsem jel pěkně proti vlnám. Testoval jsem z určitého důvodu Honzovo grónské pádlo (díky!) a jelo se mi výborně. U pravého břehu vítr lehnul, což nepotěšilo, ale pro změnu jsem objevil novou zemi. Nebo alespoň ostrov. Podle GPS má rozměry tak 60 x 60m, je plný pařezů a kamení a smrdí jako potkan. Vystoupit se mi na tenhle kus utržené rašeliny nechtělo, přesto jsem jej prohlásil za výsostné území Grónského klubu. Takže je náš. Tedy než se potopí.
 |
| Země Grónského klubu |
Přejezd k Hrušticům byl poněkud nudný, vítr téměř nefoukal a ty zbytky se převalovaly zleva zprava. Jízda v olejnaté šedavé hmotě člověka netěší a tak mi zbývala jen radost z tatranky, kterou jsem si schovával k otočné pravobočné bóji.
 |
| Otočka u Hruštic |
Cesta zpátky k přívozu se nesla v duchu padajícího soumraku. Začínal jsem si říkat, že jsem se asi nějak upočítal a že to do tmy k jachtklubu nestihnu. A taky že ne! U Grónské země už se smrklo a hlavně přišel zase vítr. Tentokrát zesílil opravdu dost (15 m/s?) a tak jsem po vlnách surfoval až k Radslavi. Dal jsem maximální rychlost 12,5 km/h, což mi přijde slušné, na to že jsem tou dobou už jel skoro potmě.
 |
| Grónská zem ještě jednou |
Ovšem přiblížení se ke břehu byla docela chyba - hukot větru ve větvích stromů, vlny a tma - to všechno vyvolávalo atmosféru jak z románů Daphne du Maurier. Takže jsem byl rád, když jsem kolem sedmé s mohutnou vlnou vyjel přes pláž skoro až do auta. V mokrých hadrech jsem lupnul loď na auto a odfičel domů, na pečené koleno a doufal, že ještě pár podobných večerů letos dám.
 |
| Dojezd podle světel jachtklubu |
