Datum: 26. 1. – 4. 2. 2012
 |
| Kompletní výprava (zleva): Charon, autor, Radek a Standa |
26.1.2012 – čtvrtek
Boršov – Č. Krumlov – Jablonec n. Nisou – Berlín – Sassnitz
V 10:30 mám sbaleno a i s Pavlou vyrážíme do Krumlova pro Radka. Vyzvedáváme jej přesně v 11:05 a při cestě přes Budějovice u babičky Pavla vystupuje.
Počasí je nádherné -3°C, slunečno, modrá obloha a bezvětří. Okolo 15:30 jsme v Jablonci. Standa doma ještě chvilku smaží řízky na cestu, nakládané v soli a v 16:00 jedeme po známé pašerácké stezce přes Bílý Kostel, Zittau, Löbau a pak po dálnici k Drážďanům a dále na Berlín. Po cestě svačíme Pavlin chleba s pečeným bůčkem a začínají naše nekončící debaty o všem, co má jakýkoli vztah ke kajakům a moři.
Ve 23:30 jsme v prázdném terminálu trajektů v Sassnitz. Nikde ani noha, jen tři dodávky plné nudících se německých celníků. Když půl hodiny nevylézáme z auta a tupě stojíme pod červeným světlem v neexistující frontě, jedno auto se přiblíží a jeho posádka se rozhodne nás zkontrolovat. "Máte nějaký alkohol?" Jsem tak unavený, rozespalý a mimo, že popravdě odpovídám: "Jó, něco tu máme." Moje upřímnost ho evidentně zaskočí a ihned fikaně změní téma hovoru: "A cigarety?" V tu chvíli se probudí nabroušený Standa a huláká mu svou Hochdeutsch do obličeje: "Wir machen Sport! Keine Zigaretten!!" (Radek mlčí jako zařezaný - jeho se totiž nikdo na nic neptal...) V tu chvíli celník pochopí, že mu nic nenabídneme, definitivně se urazí a nechá nás být.
Protože to na blízký odjezd nočního trajektu nevypadá, vylézáme z vyhřáté kabiny auta a jdeme okouknout situaci. Na budce, kde prodávají jízdenky, visí usmolený vzkaz: >Další loď jede v 07:45<. Mizíme tedy do blízkého lesa (přesně na to místo, kde jsme při obeplouvání Rujány poprvé nocovali s Brčkem a Markétou) a usínáme pod hvězdami na dvou centimetrech čerstvého sněhu. Vítr ve větvích borovic hučí, jako kdyby jel kolem vlak a kamarádi chrápou skoro stejně hlasitě. Na to jsem ale po loňsku myslel a vzal si z dílny hluchotěsné špunty do uší, takže spím jak mimino až do rána.
27.1.2012 – pátek
Sassnitz – Trelleborg – tunely u Osla – Fitjar
Budíček je v 06:30 a u trajektu se situace prudce proměnila. Už tam nečekáme sami. Je tam s námi ještě jedno auto. Paní u pokladny si nechává zaplatit 108,- €, takže máme naději, že vyplujeme. V 08:00 na palubě lodě předávám klukům tuiliky, které našila maminka. Zavládne dojetí, jaké bych od drsných zimních kajakářů nikdy nečekal! Radek triumfuje a jako oficiální alkoholik výpravy (o tuto funkci jsem jej později málem připravil) se vytasí s exkluzivní lahvinkou skorodomácí trnkovice. Nedá se nic dělat - lámeme jí do sebe a zajídáme ji Standovými řízečky a už v 08:30 ležíme ve spacácích a chrníme až do Švédska. Na moři vítr do 10 m/s a zataženo.
Trajekty patří mezi nejpřesnější prostředky hromadné přepravy a tak přesně ve 12:00 přistáváme v Trelleborgu. Silnice jsou suché, kolem málo sněhu a my pálíme ze všech sil, co nejrychleji na sever.
Trajekty patří mezi nejpřesnější prostředky hromadné přepravy a tak přesně ve 12:00 přistáváme v Trelleborgu. Silnice jsou suché, kolem málo sněhu a my pálíme ze všech sil, co nejrychleji na sever.
Těsně u hranic s Norskem nakupujeme naftu a v čase +05:00 hodin od vjezdu do Švédska (tedy v 17:00) vjíždíme do země trollů. Těsně před Oslem uhýbáme vlevo a sjíždíme do tunelů pod Oslofjordem. A jak se ukáže, je každý tunel předznamenáním velké povětrnostní změny. Do tunelu vjíždíme po suché silnici a na jeho druhém konci vládne vánoční idylka. Mraky sněhu na stromech, závěje kolem cesty a tím vším se proplétá naše auto naložené kajaky.
Při výměně řidičů Standa náhle vbíhá do lesa (asi 10x) a bohapustě u toho kleje: "To vypadá na lógr v merínu!" (z pověstné ovčí vlny merino má ohromné ponožky, které mu sahají až někam ke kolenům, a ve kterých vypadá, jako kdyby utekl z davu komparsistů z filmu Mrazík.)
Po další hodině a půl míjíme Vestfossen a vjíždíme do bílého pekla zvaného Telemark. Teplota klesá (-8,5°C), což básníci na palubě komentují verši, které září jako perly na nebi severské poezie. Posuďte sami, nejlepší výtvor zvíci Shakespearových sonetů, pochází z dílny samotného Standy a zní:
Mínus osmička
To je kosička.
Na silnici se nejprve objevuje břečka, později vrstva souvislého sněhu. V místě později nazvaném "bobová dráha" jsou svodidla nejen po krajích, ale i uprostřed silnice. A dobře, že tak. V mírné klesající pravotočivé zatáčce dostáváme hodiny a jen díky Radkově duchapřítomnosti se vůbec nic nestane. Auto škrtne kolem o svodidlo, odrazí se z pravé strany pruhu do levé, vymeteme pangejt a bez ztráty kytičky hučíme nocí dál.
Sněhové šílenství vrcholí u jezera Votna (čas +13:00 od Trelleborgu, tedy 01:00). Tady je vánice tak silná, že na konci tunelu (zase ta změna povětří) stojí auto s majáčkem a je zatažená závora. Počkáme, až se sjede víc nešťastníků a až zespodu dorazí sněžný pluh, doprovázející skupinu aut z protisměru. Ta auta vpustí do tunelu, otočí se, nás donutí zapnout blikačky a pomalinku s námi sjíždí k k Roldalu. Kolonu uzavírá doprovodné vozidlo, které ubožáky, kteří sjedou v té vánici z cesty, odstrkuje přes svodidla do temnoty, aby nepřekáželi dalším kolonám.
Jsou už dvě hodiny v noci a my toho začínáme mít dost. Naštěstí se cesta náhle sklání k moři a za každým tunelem je pro změnu o poznání lépe. Také teploty se mění k lepšímu. Nahoře bylo -8,5 °C a tady to vylézá (v delších tunelech) až k +8°C.
 |
| Čekáme v tunelu na doprovodné vozidlo. |
Po dlouhé a únavné cestě vjíždíme ve 04:00 na ostrov Fitjar, prozatímní cíl našeho putování. To mohutně oslavujeme, zachumlaní do spacáků. A protože se podává slivovice smíchaná s medem (speciální polárnická směs 1:4), mám konec noci a další den jako v mlhách. Vím jen, že se probíraly české včely (dostal jsem funkci! Včelař výpravy), poté přišla na přetřes teleportace a problém znovuposkládání přemístěných atomů na správné místo a vše ukončily debaty o tom, jak pádlovat s grónským a evropským pádlem a kdo je cvok, že pádluje s tím, s čím pádluje.
28.1.2012 – sobota
Fitjar – Fonno
Vstáváme ve 12:00. V mém případě ovšem jde jen o mírné obnovení životních funkcí a dále funguji jen ve vegetativním stavu. V sámošce dokoupíme vody a chleba a pak nekonečně dlouho na plážičce u přístavu ve Fitjaru balíme do lodí a odhazujeme zpátky do auta "zbytečné" věci, jako jsou karimatky a tak podobně.
Za skvělých podmínek - odpolední slunce, teplota kolem nuly a bezvětří konečně vyplouváme na moře. Zmocňuje se nás klid a užíváme si jízdu do tmy, k neznámému cíli. Od kluků, kteří tu byli v létě víme, jak je obtížné najít v okolí místo pro táboření. Ale nijak nám to nevadí a pomalu se suneme podél ostrova Fonno až po sluchu najdeme potůček a vedle něj za svitu baterek nacházíme plácek, tak akorát pro tři spacáky. Upluli jsme asi 5 km.
 |
| Částečně zamrzlé moře u Fitjaru |
Standa vaří své proslavené Láťovky (těstoviny s žampióny, nivou a smetanou), k nim čaj a dlouho do noci povídáme a těšíme se, co nám cesta nachystá. Stan ani nestavíme, na zemi si rozložíme igelit, na něm nafoukneme karimatky a skrze spacáky pozorujeme neskutečnou záplavu hvězd na nebi. Sem tam některá padá a tak máme spoustu možností, něco si přát. Já přání všeho nejlepšího posílám domů a současně dumám, co si asi v tu chvíli přejí kamarádi.
 |
| Ostré expediční tempo vládlo všem vyjížďkám. |
29.1.2012 – neděle
Fonno – Ivarsoy
Probouzíme se v 08:30. Na jihovýchodě se přes zasněžené vrcholky hor dere slunce a my zvědavě vykukujeme z jinovatkou pokrytých spacáků na tu nádheru. Vylézáme v devět, podrbeme se na hlavě, posnídáme chleba s kaviárem, spoustu čaje a jako dezert totálně zmrzlé a zhnědlé banány.
Při vaření kafe mě (zřejmě následkem předlouhé jízdy v autě) přepadne indiánská choroba – bolavá záda. Naštěstí je ve Standově lékárně hřejivá a léčivá náplast. Svým superostrým nožem Fallkniven mi v mrazivém povětří oholí a následně zalepí 10 x 15 cm zad. Trochu se tím komplikují další akce, ale pohybovat se jakž takž můžu. Takže Stando, díky za záchranu.
 |
| Ostrovy, všude samé ostrovy. |
Když očíhneme fjord, stočíme se zpátky k jihu a objíždíme ostrov Ivarsoy s nadějí, že na něm objevíme tábořiště. Počasí je neuvěřitelné: na slunci naměříme +7°C, zase téměř bezvětří a tak ani nepoužíváme poggies. Moře je čisté až to bere dech.
 |
| Voda je opravdu čistá. Škoda jen, že to nebylo na koupání. |
Protože se mi zdá vchod do našeho obydlí poněkud úzký, při zatloukání kolíků ostrou sekyrkou Fiskars jej Radkovi trochu zvětším. A odstartuji tím řetězec schválností, které občas mírní Standa slovy: „Kluci, tak už si přestaňte dělat navzájem pakárnu!“
 |
| Naše zátoka na Ivarsoy |
30.1.2012 – pondělí
Ivarsoy – Eggoya – Eggholmen - Trollosen – Tranoya – Dalen – Ivarsoy
Vstáváme jako každý den – hned po rozednění. Čili v půl deváté. Radek ještě ve spacáku komunikuje s vránami, které venku skřehotají (ani se neptejte, kterým koncem trávicí trubice s nimi rozpráví). Pro tento den si tím vysluhuje přezdívku Bratr Vrána.
 |
| Nečekaný návštěvník. |
Užíváme sluníčko a bezvětří, sušíme spacáky a nahříváme těla. Na vodu vyjíždíme ve 12:00. To je proti včerejšku zlepšení o celou hodinu! Máme namířeno do přírodní rezervace, od které si slibujeme spoustu zážitků a pozorování divokých zvířat. Je na sever od nás a jmenuje se Eggholmen.
Nejprve musíme nechat na levoboku maják na ostrově Eggoya. Po cestě tropíme čertoviny (rum+griotka) a užíváme si den jako stvořený pro pádlování. Tlak drží, je jasno až polojasno, vítr do 3 m/s z různých směrů a teploty kolem +4°C.
Dojezd k ostrovu je zklamáním. Jednak je totálně pustý a hlavně je z vody zcela nedostupný. Nechápu, proč někomu stojí za to na něm vyhlašovat rezervaci, když se tam vyškrábe maximálně nějaký trosečník. A ten tam beztak brzy zahyne – kromě kamenů už je tam jenom vzduch.
 |
| U Eggoyi |
Dojezd k ostrovu je zklamáním. Jednak je totálně pustý a hlavně je z vody zcela nedostupný. Nechápu, proč někomu stojí za to na něm vyhlašovat rezervaci, když se tam vyškrábe maximálně nějaký trosečník. A ten tam beztak brzy zahyne – kromě kamenů už je tam jenom vzduch.
Po jeho objetí pokračujeme do Trollosen (což v překladu doslova znamená „Trollí ústa“, ale tady asi spíš Trollí jezero.) Standa mlsně pokukuje po sádkách, ve kterých se přemírou ryb přímo vaří voda, a některé nešťastné exempláře vyskakují až nad hladinu. Ta je bohužel zakrytá sítěmi a hlavně nás celou dobu bedlivě pozorují rybáři. Evidentně nám tu pšenka nepokvete, a proto pokračujeme dál.
Na chvilku zastavíme v zátoce na ostrově Tranoya. Je to docela dobré místo, kde by se dalo v omezeném množství lidí i tábořit a tak si ho poznamenáváme za uši, mohlo by se v budoucnu hodit. Celou dobu zastávky se hřejeme v „oranžádách“, oranžových tuilicích od mamky, které si všichni moc pochvalujeme.
Slunce už se noří k západu, když míjíme jižní okraj ostrova Tranoya a ani nestačíme zavírat huby, jak ta krása bere dech. Poslední světlo dopadá na zasněžené vrcholky hor na horizontu, voda se neuvěřitelně barví a nám vůbec nic nechybí. Takže málem slzíme štěstím, ale naštěstí vždy v pravou chvilku někdo prohodí cynickou poznámku a tak snad zůstáváme normální.
 |
| Charonisti na moři |
Přistáváme už úplně potmě a s pořádnou námrazou na lodích. Převlékání do suchého tím pádem má daleko k tomu, aby se dalo nazvat příjemným. Což ovšem všem po chvilce kompenzuje náš božský kuchař Radek. Jeho rizoto nás dostává do nirvány. A není to jen tím, že venku člověku tak nějak víc chutná. Kdepak, tohle rizoto je skutečně vynikající. Korunují jej tresky opečené na grilu, ale ačkoli mám ryby opravdu rád, tentokrát jsem si víc pochutnal na té rýži s houbami a parmezánem.
 |
| Vaříme s italem |
31.1.2012 – úterý
kolem ostrova Alforo
Předchozího večera jsme vymysleli bezva plán – vstaneme brzy a hned vyrazíme na vodu. Ovšem jak už to s plány chodívá, ani tento nedošel svého naplnění. Noc byla poměrně tuhá (po ránu v lodi naměřeno -7°C) a o co větší je zima, o to déle rozmrzáme.
Vítr lehl, obloha je jak vymetená a k tomu všemu na vodní hladinu někdo položil zrcadlo. Noční mrazíky vystřídala relativně vysoká teplota (na slunci je už krátce po deváté +8°C) a tak se opět věnujeme vysoušení spacáků, procházkám a Radek znovu vaří oblíbenou sušenou polévku a k ní chystá další variaci na včerejší rumolívance. Dneska je to nějaká rumová drobenka. Nikdo neví, co to mělo původně být, ale chutná to výborně. Asi to bude tím rumem.
 |
| Výhled na Ivarsoy. To vpravo je totálně zamrzlé jezero. |
Vítr lehl, obloha je jak vymetená a k tomu všemu na vodní hladinu někdo položil zrcadlo. Noční mrazíky vystřídala relativně vysoká teplota (na slunci je už krátce po deváté +8°C) a tak se opět věnujeme vysoušení spacáků, procházkám a Radek znovu vaří oblíbenou sušenou polévku a k ní chystá další variaci na včerejší rumolívance. Dneska je to nějaká rumová drobenka. Nikdo neví, co to mělo původně být, ale chutná to výborně. Asi to bude tím rumem.
Protože rádi překonáváme rekordy, zase skórujeme – na vodu vyplouváme až ve 14:00. Namíříme si to na jih a hodláme obeplout ostrov Alforo. A je to jako včera, tohle místo je snad začarované. S otevřenýma hubama koukáme na sluncem ozářené hory a ostrovy, kolem občas projede nějaká ta loď, jinak je úplný klid a my nechápeme, čím jsme si něco takového zasloužili.
Zhruba 2 km před jižním koncem ostrova zkoušíme chytit nějakou tu rybku. Já chytil nějakou stříbromodrou a Standa oranžovomodrou. Obě vypadají opravdu podivně (však jsme je vytáhli z pořádné hloubky) a pro jistotu je pouštíme zpátky. [Po návratu je Standa identifikoval: já chytil Pyskouna růžového a on Pyskouna skvrnitého. Do vědecké zprávy, kterou mi na toto konto poslal, připsal: „Tyto ryby žijí od středního Norska až po Senegal, Azory a Madeiru a jedná se o velmi ceněnou konzumní rybu. Kdo to měl vědět? Ode dneška žeru i papoušky!“ Tolik Standa, velikán současné ichtiologie.]
 |
| Čumilové z Čech na vyjížďce. |
Pro tuto chvíli zklamaně balíme nádobíčko, objedeme jih ostrova a namíříme si to na sever. Po krátké motivační zastávce u dalších sádek, kdy namísto nenasycených kyselin, které jsou v rybím mase, doplňujeme alespoň nějaký ten cukr a uhlohydráty. A bez další pauzy pak pokračujeme dál, do místa zvaného „rybí samoobsluha.“
Je to přesně to místo, kde jsme včera lovili tresky. Dnes se v podstatě jen na chvilku zastavíme – Standa vytáhne na jeden záběr dvě ryby a já vzápětí doplňuji třetí. To nám stačí a sypeme domů, kam opět dojíždíme po setmění. Standa vykuchá ryby a pak vaří mexické fazole s netopýrama (domácí sušené maso, které v troubě vypadalo přesně jako netopýři nocující v jeskyni, jak je vidno z tohoto obrázku).
Den uzavřeme ve stanu, kde si zatopíme bukovými klacíky, dovezenými až z Čech, popíjíme svařák a bafeme z kubánského doutníku, nachystaného pro tuto zvláštní příležitost. V noci čekáme opět tuhý mráz – obloha je čistá a hvězdy se jen třpytí. O půlnoci pokoušíme štěstí s polární září (která je letos viditelná až v Anglii), ale máme smůlu. Takže zpátky do teplých spacáků.
1.2.2012 – středa
Ivarsoy – Tranoya – Hisoya – Alforo – Straumoya
Předpovědi ohledně nízké noční teploty se potvrdily. Přišlo nám, že byla zatím nejstudenější noc. Ranní rituál je již zaběhlý. Prostě se po deváté slezeme z procházky u snídaně. Dneska byly houby s míchanými vajíčky. Sušení spacáků se ukazuje jako poněkud neúčinné, obloha je polojasná až zatažená a slunce není vidět. Teplota je po deváté +4°C a vane slabý jižní vítr.
Protože už chceme změnit adresu, balíme stan a všechny věci. To znamená vyplutí v půl druhé. Jedeme na západ, kde vychutnáváme jízdu bludištěm ostrůvků poblíž ostrova Risoya. V tu chvíli se na nás usměje štěstí, spoza mračen vysvitne slunce a zase se tu máme jako někde v Kanadě. Kurz držíme asi 5 km a poté se stáčíme na jih.
 |
| Ranní pozdrav od Mrazíka. |
Namíříme si to na ostrůvek Hisoya, kde má být keška. Možná tam někde je, ale my ji nedali. Zakotvili jsme v úzké dlouhé zátoce, do které ústí vnitroostrovní jezero (toho času zamrzlé). Pak jsme ušli asi 300 m k jezeru a hodnou chvíli marně prozkoumávali jeho promrzlé břehy. Našli jsme akorát starý paraple a znechuceně odešli. Ve vstupní zátoce alespoň posvačili.
Po dalším bludišti ostrůvků se vynořujeme na západ od ostrova Alforo. Přejezd volnější plochy je zpestřen jižním větrem (pro nás je to tedy bočák.) Pro pořádek dnes objíždíme ostrov proti směru hodinových ručiček. Za ostrovem panuje téměř bezvětří a poslední 3 km jsou zase na úplně klidné vodě. Přistáváme na jihu ostrova Straumoya, kde si včera Radek vyhlédl moc pěkné tábořiště.
 |
| Konečně lavice! |
 |
| Večerní žertování se světlem. Standa jako osvícený viking. |
2.2.2012 – čtvrtek
Straumoya – Fitjar – Vestfossen
Chleba jsme nakonec nedělali, ale na druhé straně jsme se královsky vyspali před dlouhou cestou domů, která na nás už začíná cenit zuby. V noci se zatáhlo a napadl lehký sněhový poprašek. Následkem toho se ale také výrazně oteplilo, a tak nocování při teplotě kolem nuly bylo opravdu komfortní. (Kdypak bych se nadál, že někdy napíšu takovouhle větu…)
Ráno jsme po ostrově roznesli včerejší jídlo a snídali zase tak dlouho, jak to jen šlo. Koneckonců jedeme domů a do Fitjaru je to jen kousíček. Na grilu jsme si opekli zbytky uzeného masa, které nepadlo do včerejší čočky, k tomu plátečky slaniny, hermelín a topinky. Prostě typická ostrovní snídaně. Loučíme se s výletem a v poklidu balíme. Od jihu fouká čerstvý vítr, je zataženo, sněží a my vyplouváme na těch posledních 9 km do Fitjaru, kde přistaneme v 15:00. Přistání jsme pěkně sesynchronizovali a na kamenitou plážičku vjeli všichni najednou.
 |
| Na žhavém uhlí leží poslední dva hermelíny a na grilu se chystají topinky. To je život! |
Po obligátní závěrečné společné fotografii stěhujeme všechny krámy do auta. A protože trvám na nalezení alespoň jedné keše, přerušujeme jízdu domů už asi po 5 kilometrech. Keška je schovaná poblíž efektně zamrzlého vodopádu, o jehož existenci bychom bez ukrytého pokladu neměli ani tucha. Za mraky zapadá slunce, voda stříká skrz ledový příkrov a mizí dolů k zamrzlému jezeru. My si vše naposledy vychutnáváme a pak pomalu a jakoby neochotně míříme domů.
Po cestě se marně snažíme u pumpy Shell zaplatit průjezdy automatickými mýtnými bránami. Pokud si člověk nepoznamená čas a místo, je to zbytečné. Ale pokud nám pošlou složenku, o čemž lze prý pochybovat, neb auto je firemní, tak by to mělo být jen na dlužnou částku. Takže to tentokrát buď zaplatíme, nebo taky ne J. Příště se dopředu na internetu zaregistrujeme a budeme mít zjednodušené všechny průjezdy, tedy i tam, kde jsme platili přímo Manuellovi.
Jízda přes hory je velmi podobná té první. Je to jako film puštěný pozpátku. S každým tunelem přibývá sněhu a větru a k dokonalé iluzi schází jen doprovodná kolona u jezera Votna. Tentokrát se bílou tmou musíme trmácet na vlastní pěst. V kritických místech čumím do bílé zdi, oči nalepené na čelním skle. Nic nevidím a tak mi Standa podle GPS radí: „Trochu doleva a teď rovně.“ U obávané „bobové dráhy“ je zaseknuté auto, přesně v místech, kde jsme před tím měli problémy i my. Leč jedeme v protisměru a tak se nás to netýká a hasíme si to dál a dál.
Celé to nadělení, kdy mám nervy nikoli v kýblu, ale v bažantu, co jsem vyndal z lodi, Standa bere se stoickým klidem a když je nejhůř, tak prohodí: "No, alespoň se něco děje." Takže je to prima, spolujezdec se mi nenudí.
Celé to nadělení, kdy mám nervy nikoli v kýblu, ale v bažantu, co jsem vyndal z lodi, Standa bere se stoickým klidem a když je nejhůř, tak prohodí: "No, alespoň se něco děje." Takže je to prima, spolujezdec se mi nenudí.
V tu chvíli nám ale začíná dělat starosti teploměr, který pořád padá níž a níž. Brzy se loučíme s představou, že bude „jen“ mínus deset. A protože máme na zítřek domluvenou návštěvu dílny Anderse Thygessena, bloudíme ve dvě ráno po Vestfossenu a vyděšeně sledujeme teploměr mizející pod -16° C. Uléháme na karimatky bez stanu na autobusové zastávce kousek za městem, kde nás ovšem po deseti minutách budí připitomělí cestáři se sněžným pluhem. Vysvětlují nám, že autobus ještě chvíli nepojede. My na to, že nám to nevadí a že klidně počkáme a zalézáme zpátky do nepříliš vyhřátých spacáků. Odhrnou kolem nás závěje sněhu a zmizí do tmy. Jediné, co nás trápí, je kosa.
3.2.2012 – pátek
Vestfossen – Trelleborg – Sassnitz
Kolem 04:00 mě Standa docela vyděsí. Kope mi do zmrzlého spacáku, láme mi v něm peří a dožaduje se klíčků od auta. V 06:30 mu to chci oplatit. V autě mu kontroluji životní funkce tak důkladně, že mi tvrdým obranným úderem málem přelomí nosní přepážku. Pak definitivně uzavíráme příměří, a protože už se mi do spacáku nechce, startujeme auto a zveme „do tepla“ i Radka.
Naděje, že se po nastartování motoru auto ohřeje, je ale lichá. A hlavně nás v tu chvíli málem sklátí infarkt při pohledu na teploměr. Kolem nás panuje neuvěřitelných -24,5°C. Než vyhrabu foťák, teploměr zaregistruje mírné oteplení od motoru a ukazuje už jen dvacet tři pod nulou.
Naděje, že se po nastartování motoru auto ohřeje, je ale lichá. A hlavně nás v tu chvíli málem sklátí infarkt při pohledu na teploměr. Kolem nás panuje neuvěřitelných -24,5°C. Než vyhrabu foťák, teploměr zaregistruje mírné oteplení od motoru a ukazuje už jen dvacet tři pod nulou.
Abychom to nějak doklepali do osmé hodiny, pouštíme si DVD a nadáváme na mráz. Ten si z toho moc nedělá. Kolem 08:00 se přesouváme k Andersovi do dílny. Zde následuje dojemné shledání a dlouhé povídání o kajacích a bajdarkách. Mám pocit, jako bych před těmi dvěma lety, kdy jsem u něj stavěl tradiční kajak, odjel uprostřed hovoru, na který jsme právě plynule navázali.
Dostáváme kafe a hlavně horkou sprchu. Neradi se v 10:00 loučíme a opouštíme tohle místo zasvěcené lodím. Kluci jsou taky úplně štajf a kdybych jim v tu chvíli řekl: „Hele, zůstaneme tu týden a postavíme si lodě,“ asi by se moc nebránili.
 |
| Tajná pirátská mapa Norska. Užitečná je hlavně pro nás, máme k ní totiž v hlavě vysvětlivky. |
Nás čeká předlouhá jízda do Trelleborgu, během které děláme první inventuru našeho dobrodružství a rozdělujeme si napříště úkoly:
- Ø Na týden si musíme každý vzít jednu malou a jednu velkou lahev s benzínem.
- Ø Do grilu budeme vozit dřevěné brikety.
- Ø Každý účastník zajistí 2 teplá jídla.
- Ø Nakoupíme sušené polévky (NE instantní).
- Ø Potřebujeme trochu víc studeného jídla, vhodného na cestu.
- Ø Já postavím nový grill a vezmu Kelly Kettle na ohřev vody.
- Ø Nemá smysl vozit tarp. Namísto něj budou lepší 2 igelity o rozměru zhruba 2x4m.
- Ø Bude třeba pečlivě uvážit, zda vozit slivovici s medem (4:1). A pokud ano, tak zda jí nabízet včelařům.
- Ø Kromě nafukovacích karimatek je potřeba mít bundeswehr skládací karimatky. Bez nich jistě zmrznem.
- Ø Na záchod se více hodí papír, než vlhčené ubrousky. Ty jsou totiž po zamrznutí poněkud ostré a nepříjemné. (Mně se osvědčilo menší balení, které jsem rozehříval celé ráno v kapse.)
- Ø Vezmeme si pevný líh na podpal. Dříví je tu vlhké a zmrzlé a velmi neochotné vzplanout.
- Ø Naše zásoby alkoholu tvořilo:
- o 1 litr slivovice s medem
- o 1 litr rumu
- o 8 l vína
- o 1,5 l čerta (rum+griotka)
- o malá lahvinka trnkovice
- Ø Bylo by dobré vozit nějaký alkohol, který bychom mohli darovat dobrým pocestným (pivo?).
- Ø Na týdenní expedici si vezmeme 1 kg slaniny. V mrazu chutná líp než čokoláda.
- Ø Opět jsme si pochutnali na láťovkách a ponovu i na rizotu a čočce.
- Ø Zkusíme si obstarat 4,5 l litinový kotlík na kvalitnější vaření.
- Ø Sádlo je nutno vozit ve kvalitních clik-clak krabičkách, jinak bude mít Radek všechno zmaštěný.
4.2.2012 – sobota
Sassnitz – domov
Po půlnoci sjíždíme z trajektu na čerstvě zasněženou Rujánu. Je kolem -10°C a u Stralsundu je zamrzlé moře. Celou noc řídí Standa a v 07:30 ho vysazujeme v Jablonci. Pak ve 12:30 vysazuji Radka v Krumlově a po krátké návštěvě u rodičů ve 14:00 jsem doma.
Ať žije No Frost ***!
 |
| Takhle hnusně bylo až poslední den. Jak budeme mít za rok? |
