Masové Velikonoce

Foto: Markýz
(jeho kompletní fotogalerie zde).

Tak jako loni, i letos jsme se rozhodli oslavit svátky jara na kajaku. Ti členové Grónského klubu, kteří měli více času a slabší spacáky, vyrazili do země okurek, tedy do oblasti Spreewaldu na jih od Berlína. O jejich dobrodružstvích a rýmičkách se jistě brzy dočteme jinde, koneckonců zapisovatelem výpravy byla jmenována Markétka, která jistě vše pečlivě zaznamenala.

Veselé velikonoce!

Zbytek, který nemohl na celé tři dny odjet, se víceméně na poslední chvíli rozhodl zapádlovat si alespoň v pondělí. A protože v loňském roce se nám líbilo na Orlíku a také proto že akce byla otevřená i kajakářům z Prahe, zvolili jsme opět jako výchozí bod zátoku naproti orlickému zámku. Je totiž přesně na půli cesty mezi Matkou měst a Budějcemi.

Z jižních Čech vyrazili ostřílení borci - Brčko, Markýz Danuška s Indiánem a já. K výpravě se stylově - totiž na vodě - připojili Broněk a Jirka. Po celé svátky bylo jedním slovem hnusně, ale když je někdo dítko štěstěny, tak má prostě kliku! Ráno vyšlo slunce a z oblohy nezmizelo až do večera.  K tomu všemu teploty kolem 10° C. Nemohli jsme si na nic stěžovat, snad jen že drobný větřík jako vždy foukal nonstop proti našim přídím. Jirka na toto konto navrhl nové heslo: "S GéKá vždy proti větru!"

Spokojený Trienista Brčko

Nálada byla vynikající. Po vyplutí směrem na jih se velmi záhy ztratila Danuška. Začala pádlovat svým odpočinkovým tempem (25 km/h). O její existenci jsme se tak dozvěděli znovu až po třech hodinách. Dojeli  jsme ji jen díky tomu, že se jí vlivem vysoké rychlosti začala tavit příď lodě. Kvůli této drobné závadě musela zastavit, k našemu štěstí přímo proti Zvíkovskému zámku.

Idylka u Zvíkova.
U Indiánových nohou kýbl tataráku.

Chvilku po Danušce nám z dohledu zmizeli i Broněk, Brčko a Jirka. A my se marně pokoušeli popohnat naše kajaky pitím a vedením vtipných řečí. Humor jsme vedli vskutku výživný, leč pro nezúčastněné asi opět zcela nepochopitelný. Když tak o tom přemýšlím, on dost možná nebyl vtipný ani pro přítomné, ale bylo nám to jedno. K smíchu nám přišlo úplně všechno. Takže nakonec přeci jen asi GK zůstane u původního hesla: "Smích pluje po vodě."

V dobrém rozmaru jsme dojeli pod Zvíkov. Na levém břehu zde došlo k dlouho očekávanému dýchánku - Broněk a jak se ukázalo i Markýz, připravili kulinářský zážitek v podobě tataráčku, na jaký budeme dlouho vzpomínat. Byl to první tatarák, který jsme přes maximální úsilí nedokázali celý sníst. Ó, to byla mana nebeská. Moc moc moc jsme mysleli na Evičku, ta by s námi byla v to prosluněné pondělí v ráji.

Pokus o skupinové foto.
Někdo to kazí! Kdo asi??

Cesta zpět trvala zhruba polovinu času a kolem 18:00 jsme se u Orlíku zase rozloučili a jali se vytahovat lodě z vody. Indiáni si okamžitě na břehu postavili přenosný stánek a servírovali koupěchtivému obyvatelstvu zbytky svých zásob. My jsme přes jejich stoleček padali a podávali si kajaky, abychom je mohli navázat na auto - inu pověstná grónská pohoda, která korunovala bezva den, který si moc pochvalovali všichni, kdo jeli!

Zleva:
Jirka, Danuška, Brčko, Indián, Broněk, já

a za objektivem autor všech fotografií Markýz.