Kachní zprávy: S nováčky okolo Vodice

VAROVÁNÍ

Laskavě upozorňuji všechny čtenáře, že tento příspěvek píšu pod vlivem nejtěžší mužské choroby. Rýmička mi pěkně sedla na dutiny, do nosu a jak to tak vypadá, i na mozek. Proto nejsem schopen kloudné ucelené myšlenky. Jedinou výhodou rýmy je, že se na rozdíl od běžného stavu, mám na co vymluvit.

ÚVOD

Před květnovým úplňkem jsme si s Márou a Radimem smluvili pořádnou námořní akci. Pořádnou - to znamená nejméně metrové vlny, padesátikilometrové přejezdy a nulový spoleh na místní zdroje, jako jsou rybářské chatrče, či dokonce restaurace.

Nominace do týmu byly tvrdé. Předpokládaly alespoň 150 mil uplutých od začátku roku, třicet nocí pod širákem, z toho polovina v mrazu. Ovšem během přípravy akce se ukázalo, že reálně hrozí, že nepojede nikdo. Proto jsme podmínky poněkud změkčili.

Na konci už stačilo prohlášení: "Ano, chci jet." Jenže ouha, stala se chybička - tohle prohlášení kromě nás, otrlých mořských vlků, vyslovila i část našich potomků. Tak se stalo, že jsme vyrazili v šesti na třech deblech ve složení:

Radim a Barunka,
Mára a Venca,
já a Lukáš.

A při nasedání do auta jsem si úlevně vydechl, že Franta ještě neumí mluvit. Dva syčáky bych nezvládl.

Vzhledem ke složení posádek jsme se rozhodli neriskovat a neřešit složitá přistávání, a protože nám současně bylo jasné, že minimálně polovina dobrodruhů nepřežije bez přísunu zmrzliny, vyrazili jsme na naší "chatu" - ostrovy Šibeniku.

DEN PRVNÍ - CHLADNÝ A DUHOVÝ

Ranní příjezd (okolo 06:00) moc velkolepě nevypadal. Na teploměru asi 10° C, vítr a nevlídno. Děti utahané - přitom některé z nich po cestě trochu spaly! A očekávaný výbor měšťanů z Vodice, který mi měl udělit čestné občanství za neustálou propagaci jejich destinace, zahnaly dešťové přeháňky.

Tak jsme vykopali smrady z auta, otestovali, jak je mámy vybavily a vydali se na první průzkum pobřeží. Že bude výprava úspěšná se ukázalo záhy, když se nám za zády objevila překrásná duha.

Junioři a duha - zleva Venca, Barča a Lukáš

Kompletní výprava - připadá vám naše společná fotka podivná? Bude hůř!
Zleva: Radim, který si hledí svého foťáku, Lukáš, Mára, Venca, Barča a já.

Po nalezení několika kostí, krabů a kyjovek došlo k tomu, co se muselo stát. KJNH? Víte, co ta zkratka znamená? "Kde Je Nejbližší Hospoda?" A šup na pivo. A šup na kafe. A šup na zmrzku!

Výhodou téhle hospody bylo dětské hřiště naproti. Jediné, co věc komplikovalo, byla ulice, přes kterou děti přebíhaly, pokud jim došly síly a nutně potřebovaly další dávku energie zakletou do limči, nebo zmrzliny. Kromě několika drobných nehod a jednoho bavoráku, který sjel do moře, se naštěstí nikomu nic nestalo.

Barča má jednu ruku dlouhou.
Tu ruku, kterou sahá po limonádě.
Dědičné prokletí. Po tatínkovi!

A pak už zazněl tvrdý rozkaz: "Do gumy!" Navlékli jsme hydrohadry a šup na vodu. Čekal nás přesun až na 6,5 kilometru vzdálený ostrov Zlarin. Sláva to byla náramná. Míjeli jsme plachetnice, motoráky, katamarany, turistické repliky pirátských lodí a ze všech palub nás provázelo mávání a radostné pozdravy, jako by posádky tušily, že se tu děje něco důležitého.

Jasně že dělo. Právě se tu v přímém přenosu rodila mořská vlčata! I děti, jakoby tušily vážnost okamžiku, nás ušetřily brumlání jako "kdy už tam budem" a s nadějí vyhlížely vzdálené obzory, za které máme namířeno.

Je mi zima. Nikam nepojedu!
Ale pojedeš!!!

Mazáci - tahle posádka už tady jezdila loni.

Tady budeme tábořit. Děti totiž dýl v lodích neudržíme.

Nejzábavnější činnost (hlavně pro Lukáše) - sběr odpadků po břehu a jejich recyklace.
¨Tady chlapci myjí nějakou ... ehm ... asi nějakou desku.

Večeře.

A sladký odpočinek po jídle.

Večerní idyla.

Leč naše obzory byly toho dne poměrně blízko. A tak jsme mohli domů odtelegrafovat spokojené zprávy o tom, že jsme všichni zdrávi, hladem, že netrpíme a děti že nezlobí. A závěr dne, kdy přes nás neustále přecházely drobné dešťové přeháňky, nám opět ozdobila luxusní duha a snad ještě luxusnější západ slunce.

Duha. Motorák hledal na jejím konci poklad.
Jak dopadl, netušíme.

Západ slunce nad Lupačem a Prvičem.

DEN DRUHÝ - PROMĚNLIVÝ

První noc byla zejména větrná. Děti spaly jako v bavlnce - opravuji: jako ve stanu a tak neměly tušení, co se nám honilo hlavami, když jsme se snažili usnout v drobném dešti a silném větru pod plachtou. Ale ráno je každý vítr o něco slabší, než v noci a navíc okolo páté zmizela mračna, takže to vypadalo nadějně.

My jsme ale profíci! Tady si dovoluji důrazně upozornit promotéry veškerých seakajakářských setkání a návodných internetových debat, že by měli angažovat duo Sládek & Jindrle, protože máme v zásobě několik poučných a vyčerpávajících přednášek na bezpečnostní témata. Tak tedy, protože jsme profíci, počkali jsme si, až vítr, který po ránu trochu polevil, zase získá na síle.

Na vodu jsme tedy šli v těžkých vlnách a obavách, zda náš porcelán přežije zlou plavbu proti větru. A vskutku byl to boj na život a na smrt. Proto bych shrnul ponaučení z naší přednášky "Kdy vyplouvat" takto: Zdá se vám, že moc nefouká? Tak to určitě zůstaňte dřepět na zadku, uvařte si kafe a uvidíte, on vítr brzy zesílí.

Na moře přeci jezdíme kvůli dobrodružství!

Lukáš během plavby vytvořil unikátní sbírku všeho - staré kosti, mušle, zapalovač.
Na Tijatu moc a moc litoval, že jsem mu nedovolil vzít si domu chcíplou a lehce zavánějící kozu.
Ta mu teď ve sbírkovém fondu dost schází.

Snídaně.

Už se dělají hřebeny.
Tak počkáme ještě chvilku, až začne lítat pěna!

Ony se děti zatím nějak zabaví!

Sbohem táto, měl jsem tě rád, aneb kamikadze vyplouvá.

Aby po pár minutách usnul.

Jakmile jsme ale minuli severní mys Zlarinu, začal nám vítr foukat do zad. To v řeči našeho kmene znamená, že pocitově přestalo foukat a nastala pohoda. Pohoda o to větší, že v zátoce na nás čekala otevřená náruč konoby Koralj, o konečně horkém vzduchu nemluvě. Ano, tady nám 25. 5. 2016 v 10:17 začalo léto.

Takže opět svatá trojice: zmrzlina, limonáda a pivo.A zase to nekončící posedávání na břehu moře, vtipkování, pošťuchování, brouzdání se vodou a neskutečná pohoda. Kdo by chtěl víc? A co je víc?

Mladík a moře.

Já tě tam hodím, ale neřikej to mámě!

Táto, a co je to kotva?

Co se stane, když to odvážu?
Nic, já ten motorák, co jim pak uplave, snadno zaplatím.

Mára nanuka už zhltnul.

Pavla mi před odjezdem kladla na srdce: Pořádně ho maž, ať nosí čepici a hodně pije.
Tak nějak víceméně jsme to... jsme se snažili, no.
Mohl jsem tušit, že mazání nesnáší, pije jedině sladkou bublinkádu a čepici mu musím pořád rovnat?

Hohohó, bylo nás tam roku onoho... patnáct chlapů na mrtvého v bedně a láhev malinové limonády.
To jsou v kostce všechny námořnické písně, co znám.

Ale nejen sladkostmi živ je člověk. A tak jsme zase vlezli do našich křehkých kocábek a vydali se na předlouhý přejezd až na ostrov Zmajan. Lukáš byl z rána poněkud vystrašen a tak jsem ho do kokpitu posadil obráceně. To zafungovalo: "Táto, když se ty díváš na mě a já na sebe, tak se bojím. Ale když se díváš na mě a já na tebe, tak to se nebojím vůbec."

Ale bylo to stejně jedno - usnul po padesáti záběrech pádlem a ostatní usnuli asi o deset minut později. Mělo to jedinou chybu - po šprajdě na něj stékala voda, takže se probudil zmrzlý. Ale což - všechny haranty jsme na pláži stejně svlékli do naha a slunce je hodně rychle ohřálo a bylo dobře.

Výborná poloha do vln.

Sen na druhou - nejenže rád jezdím po moři, proti slunci a ve vlnách.
Nejlepší je jezdit se synem.

Slunce ho ohřálo a hned do ledové vody.

Barča byla nejodvážnější plavkyně.

A zase na průzkumech.

DEN TŘETÍ - SLUNEČNÝ

Děti se vyspaly ve stanu v lese, kam jsme se my, dospělí, odvážili pro útoky komárů jen na chvilku. Večer děti vyslechly pohádku o rackovi, co roznáší po pobřeží sladké dárky a my zbaběle utekli na pláž, kde jsme pohodlně nocovali na kamenech.

Tedy pohodlně nocovaly baby (např. uvedu pana Sládka), které používají karimatky tlusté jako chlapská ruka, zatímco my s Márou jsme si na svých tenoučkých parodiích na spací podložky vychutnávali každý oblázek, který se nám doslova vrýval pod kůži. Co na tom, že mistr Sládek omezil všem ostatním sumu nákladu do auta tak, že jsem si vzal jen jeden špunt do ucha, abych vůz nepřetížil. On si mohl vést manželskou postel. Ale tak už to mezi kamarády prostě chodí.

Snídaně.

Véna v dobrém rozmaru.

Barča v obvyklém rozpoložení. Keep smiling!

Zcela neobvyklá věc - Lukáš s prázdnýma rukama.
To znamená, že má v tuto chvíli kopičku mrtvolek, plastových předmětů a kamínků u nohou.

No, nezávidíte jim, lupičům jedněm?!

Ráno bylo přesně takové, o jakém sníte. No, nevím jak vy, ale já tedy určitě. Bezvětří, sluníčko, modré moře, ticho, přerušované jen pokřikováním těch malých harantů. Jenže náhle naše slastné odpočívání přerušilo vrčení motoru.

Ha! Někdo se k nám blíží! Nechce nás vystrnadit z téhle překrásné zátoky? Rychle, převlečeme se za východoněmecké turisty a budem dělat blbce! Převlek zafungoval - rybář nás obkroužil uctivým obloukem, pochlubil se úlovkem a zase vrčel o kus dál. A my mohli pokračovat v načatém díle.

Dělej že jsi dederón.

Všimněte si - máma říkala, že máš pořád nosit čepici!

Barča byla ve vodě jako doma.

Když se Vášovi do vody nechce, vždycky má po ruce...

...taťku!

Dýmkař = pohodář.

Po koupeli přišel čas her. Večer jsme vyprávěli o rackovi, co roznáší po pobřeží sladkosti a dárky. Nezbývá, než zjistit, co je na té báchorce pravdy. Co by? Je to do puntíku tak, jak jsme řekli. A tak se tu za kamenem objevila tatranka, támhle ve škvíře bonbóny a vše vyvrcholilo kouzelným keřem, na kterém visely odznaky.

Akorát mám dojem, že nám to nezbaštil ani ten nejmladší - Lukáš se mě po chvilce spiklenecky zeptal: "To si tam dal ty, viď táto?!" Zkusil jsem to ustát, ale moc mi nevěřil. Zřejmě nám chlapec pomalu vyrůstá z věku, kdy věřil otcovým povídačkám.

Jsem to říkal, hromadné fotky mi prostě jdou!

Krátká úvaha na téma špagety: Po koupání je na řadě oběd. Statistiky z celého světa jasně potvrzují, že nejoblíbenějším jídlem dětí v celém Vesmíru, jsou špagety s kečupem. Toto jídlo je dokonalé a skrývá v sobě zajímavý paradox. Pro budoucnost navrhuji jej pojmenovat po jeho objeviteli - tedy Vítkův paradox a nominace na Nobelovu cenu za cokoli prosím posílejte přímo do Švédska. Čím oblíbenější je toto jídlo u dětí, tím více nenáviděné je u jejich rodičů.

Ano, já vím, že rozzářené dětské tváře jsou tím největším pokladem, který nám v tomto slzavém údolí, kterému se říká Život, jeho Stvořitel (nebo jeho ekvivalent) nabízí. Jenže to má háček. Nejvyšší Princip pozapomněl na to, že vousy od kečupu kolem úst, dětský úsměv kompletně kazí, anulují, vymazávají. Děs. Mastný hnus. Kdo se jim ty červené hnusy kolem pusy pokoušel někdy umýt, ví o čem mluvím.

Na druhou stranu, i v nejhorším Pekle je skryta Naděje! Jistě tušíte o čem je řeč. Je to Útěcha. Ano, tuto Útěchu vám poskytne kterékoli CIZÍ dítě, umatlané od kečupu. Chachá!!! To je úplně ze všeho nejlepší, když vidíte, že ten váš šmudla v tom nejede sám.

Špagety s kepučem!

Proč to dětem tak chutná, když se pak musí mýt?

Poslední koupel.

A tak po krátkém odpočinku zase na to kruté moře. Vítr buší jako šílený, vlny dotírají na ostrá skaliska v příboji hučícím jako šinkanzen s desetiminutovým zpožděním před branami Tokia a šedou oblohu zatemňují úplně černé mraky, znetvořené jizvami dlouhých, klikatících se blesků...

Tak nic z toho nás nečekalo! Odpolední klid, vlnky nás lehce pohupovaly a tak jsme mohli jet kolem pobřeží na dosah ruky. Už míjíme krásný červený maják - tyhle stavby fascinují všechny děti, a musím přiznat, že mě taky. Asi to o něčem svědčí.

Namířeno máme do Šepurine, ale po cestě je ostrov Tijat, u kterého jsme ještě nikdy nepřistáli. Tak ho jedeme prozkoumat. Ale kromě nahé turistky na přídi motorového člunu a mrtvé kozy na pláži tu není nic moc k vidění. A ona navíc šíleně smrdí. Ta koza, ne ta turistka. Tak po krátkém tatrankovém odpočinku pokračujeme do hlavního města ostrovů Šibeniku.

Háčci to měli na téhle plavbě fakt těžký.

Táto, maják!
Postavíme si doma taky takový?!

Na cestě k Tijatu, neboli
Ostrovu mrtvé kozy

Tímhle hlavním městem je pochopitelně Šepurine. Nevím, jestli bych tu chtěl někdy bydlet, to asi ne. Ale určitě bych ho nikdy nevynechal, když už se v okolí plavím. Oáza klidu a radosti. Z vody se dá vyfotit zhruba ze dvou míst a úplně vždycky ho z nich vyfotím. Tak se čtenářům omlouvám - není to ta samá fotka různě obarvená. Je to prostě vždycky za jiného světla.

I děti mají tohle místo rády. Tentokrát dostaly kyselou limonádu z opravdických citrónů a pak pochopitelně zmrzlinu. Lukáš si u vlajkového stožáru poklábosil s nějakou postarší Chorvatkou, což bylo zajímavé, protože si sice evidentně nerozuměli ani slovo a každý mluvil o tom svém, ale i tak se rozešli jako výborní přátelé.

Ale úplně nejvíc ze všeho byl zážitek z mola. U něj nějaký místní podivín chytal ryby. Chytil dvě překrásné dorády, ale byl líný je zabít a jen tak si je položil na pláž. Když jsme je obdivovali, zabrala mu další ryba. Tahal jí tak vztekle a silou, že jsme mysleli, že mu háček uvízl na dně. K našemu překvapení vytáhl chobotnici. Tu se ovšem rozhodl zabít, což byla pro naše děti nejúžasnější záležitost celé výpravy. Plácnul s ní na zídku mola a nožem jí píchnul někam za hlavu. Asi stokrát. A jak děti poznamenaly: "Vona furt koukala!" Když dokoukala, doběhl na pláž pro dvě dorády, ale jedna nečekala, až ji potká stejný osud a zdrhla. To rybáře pěkně namíchlo. A mám za to, že nás doteď podezírá, že jsme jí odnesli v kapse plavek. Rozloučil se se mnou plačtivým vyznáním: "Na chobotnici se..u, já chtěl ty dorády!"

Pak ještě kontrola a poklepání na zvon, co je usazen před kostelem, zmrzlina a jedem. Tentokrát přespíme přímo na Prviči, abychom to ráno měli blízko k autu. Podle předpovědi má totiž v náš poslední den foukat kolem 15 m/s a to s dětmi nikam nedojedeme.

Prvič - Sepurine.
Jednička mezi přístavy.

Léto.

Každý to své - pivo & limo

Mrtvá chobotnice a doráda.
NEJVĚTŠÍ ZÁŽITEK Z VÝPRAVY.

Zmrzkajz.

A fousy.

Jak to, že Barča fousy nemá?

Protože je holka!

Před západem musíme zakempovat!

Tohle se prostě neokouká.
A to si to fotím úplně pokaždé, když tu jsem.

Kolikrát už jsme tady asi jeli?
A kolikrát ještě pojedeme?

Večer jak ze žurnálu.

Noční Vodice.

DEN ČTVRTÝ - VĚTRNÝ

Budík mi výborně nahradilo hejno asi tří rozzuřených komárů. Vyčkali si až se trochu rozední a lépe uvidí na svoje dílo a zaútočili. Jejich společná síla, napřená do jediného možného bodu - mého nosu vystrčeného ze spacáku byla strašlivá. Během dvou vteřin jsem se ocitl v pekle.

A tak jsem neváhal ani chvilku, vyskočil z pelechu a vydal se na procházku spojenou se sledováním astronomických a meteorologických úkazů. Nejprve západ měsíce. Pak východ slunce. A nakonec marné čekání na ohlášený silný vítr. Kde to jugo sakra je?

Co dělat, když ve čtyři ráno otevřete oči a nemůžete spát?

Coby - vyfotíte si západ Měsíce a ...

... a východ Slunce.

A ještě jednou západ Měsíce a...

Kdo si počká, ten se dočká. Jak jsem již uvedl výše, nejsme žádní amatéři a začátečníci a když předpověď hlásí 15 m/s z jihovýchodu od sedmi od rána, v klidu necháme děti, aby se vyspaly. Zkontrolujeme hladinu a - nic moc. Uvaříme tedy snídani. Kontrola moře - klííídek, dáme ještě kafe. Tohle v pohodě zvládneme. Mrknutí na vodu - jejda, kdo by vyplouval deset minut po kafi? Všechno chce svůj čas.

A tak se nám povedlo, že nás vítr dostihl v polovině předlouhého přejezdu z Prviče do Vodice. Tedy asi po půl kilometru. Přišlo to náhle a ostře. Jedna vlna - chlíst přes příď. Zepředu otrávené mlčení. Druhá vlna a už je to tu: "Táto, nedělej to!" "Co?", já na to. "No, necákej na mě!" "Ale to nedělám já, ale vítr a moře." "Aha!", odpoví mi Lukáš, aby hned po úderu další vlny proběhla naprosto stejná komunikace. A další a další.

Co vám budu povídat, byl jsem rád, když jsme konečně přistáli a já věděl jistě jednu věc: Dokázali jsme to!!!

Ano, z našich dětí se stali námořníci první třídy a neotrávili jsme je - naopak, Lukáš se doteď diví, proč jsme se vrátili a proč nebydlíme u moře. Takže závěrečná pizza a žvejkačková zmrzlina v Tribunju byly už jen pověstnou třešínkou na bezvadném čtyřdenním dortu. A už se těším, až spolu zase někam poplujeme. V bezvadné partě je to to nejlepší, co člověk může ve volném čase dělat!